SLOVO

Příběh zamýšleného celovečerního hraného filmu Slovo (původní název Jeho slovo, její slovo) zachycuje život manželů Václava a Věry Vojířových, jejich rodiny a nejbližšího okolí.
Václav a Věra jsou lidé, kteří se liší temperamentem, intelektem či emocionalitou, nicméně přesto nebo právě pro to jsou manželi, kteří se neopouští a životními situacemi prochází spolu.
Ve vší ambivalentnosti, kterou soužití dvou výrazných osobností, zkoušených rodinnými či společenskými výpady, přináší.
Pomocí intenzivních vhledů do několika momentů z jejich života mezi jarem roku 1968 a létem roku 1969 se snažím
v co nejpřesnějším, každodenním, intimním a detailním vykreslení zachytit situaci a postoje Václava, Věry a jejich manželství.
Jakkoli po příběhové stránce projde jejich život důležitým dějovým vývojem (od zachycení základní situace, přes dovolenou u moře, okupaci v roce 1968, Václavovo nervové zhroucení a pobyt na psychiatrii, Věřinu starost o něj a rodinu v této době,
Václavův návrat domů a do práce, opětovné odmítnutí vstoupit do komunistické strany, které vyústí ve vystěhování manželů na venkov), není pro mě primární výzvou tento děj odvyprávět. Primární výzvou se pro mě stává vykreslit co nejpřesněji jednotlivé momenty
z vymezeného období a docílit toho, že se každodenní intenzita bude setkávat s jakousi nevyhnutelnou osudovostí člověka,
která se nedostavuje prvoplánově, o to přítomnější však ve výsledku je.
Věřím, že Slovo zachycuje jak osobní situace konkrétních lidí, tak i jeden z palčivých existencionálních problémů minulosti,
který se zdá být více než aktuálním v současné době- ohrožení svobody člověka- osobní, společenské.
Mým přáním je, aby Slovo, ačkoliv je vystavěno na úseku z minulosti, bylo příběhem lidsky současným. Příběhem takovým,
který divákovi klade základní otázky týkající se ho stejně v jakékoli době a nutí ho přemýšlet o svých vlastních, mnohdy třeba jen drobných rozhodnutích (partnerských, rodinných, profesních), ze kterých se ovšem morálka skládá stejně tak jako porážka.